13.Mysterium humane sententia

1. listopadu 2008 v 19:32 | Sallema |  Vzpomínka
 Tak ještě dva kapitolky vám tu zkopíruju. Tuto psala Inies

Harry dnes nebyl očividně ve své kůži. Přecházel po pokoji ze strany na stranu a usilovně přemýšlel. Od doby, co na sebe vylil ten zatracený lektvar, neměl snad ani chvilku klidu. Nestalo se nic, co by se neobešlo bez jakýchkoliv komplikací. Seznámil se s novou kamarádkou, zjistil, že nenáviděný profesor je jeho otcem a Sirius Black, je nejen jeho kmotrem a opatrovníkem Susan , ale mužem, co údajně zradil jeho matku a domnělého otce, je nakonec nevinný.
Občas ho štvala otcova přehnaná péče a jeho obavy, aby se mu nic nestalo, ale přeci jen… už mu bylo třináct let a Harry se považoval za dostatečně starého, aby se o sebe dokázal postarat sám. Taky začínal nesnášet svoji schopnost, cítit bolest ostatních. Kde k ní přišel ani nevěděl, prostě se u něj projevila. Vzpomněl si na Susan a jejich první setkání, na její záchvaty a pohnutější osud než měl on sám. Dvanáct let žil s tím, že přišel o oba rodiče a přitom přišel pouze o matku. Pouze? Nelze to slovo přeci použít, jestliže se týká smrti člověka, obzvláště jeho matky.
Někdo zaťukal a čekal na odpověď. Harry aniž by se zastavil, svolil ke vstupu a přitom pohlédl ke dveřím. Přemýšlel, kdo to je. Brumbál, otec nebo Susan? Nikdo jiný ho nenapadal a navíc, kdo jiný by ho sháněl. Ve dveřích se objevila Susan. "Můžem hodit řeč?" řekla místo pozdravu. Harry se zastavil a zakabonil čelo. "Klidně. O čem chceš mluvit?"
Susan Harrymu ukázala knihu, kterou měla schovanou za zády. "Jsou věci, o kterých si my dva musíme promluvit." Harry přikývl a snažil se zahlédnout název knihy. "Proč ses tak naštval, když jsi zjistil, že Black je můj poručník?"
"Nenaštval." Hájil se Harry a přitom se snažil tvářit strašně ublíženě.
"Ale nedělej se. Naštval ses. Když se naštveš, jsi jako otevřená kniha a nezapomínej, co se říká. Oči jsou oknem do lidské duše. Na to, abych věděla, co cítíš, nepotřebuji ani využívat empatii, jestli ti jde o tohle…"
"Nevím, co to do mě vjelo, promiň." Omluvil se Harry. "Když jsme se tenkrát v nemocnici bavili o tvém opatrovníkovi, ani ve snu by mě nenapadlo, že je to…On. Mám v hlavě šílenej zmatek, víš?" Susan kývla a chápavě se usmála. "Vím, až moc dobře. Když se u mě projevily moje schopnosti, byla jsem bezradnější než mí léčitelé. Nikdo nevěděl, kde se to ve mně vzalo. Ale já to teď vím. Moji rodiče byli kouzelníci, ze starého rodu, moje moc by snad byla normální jako kohokoliv jiného, ale díky té kletbě se - to slovo bude znít divně, ale nic jiného na to nesedí - destabilizovala."
"Destabilizovala? Kde na to chodíš?" podivil se její kamarád.
"Pár let v nemocnici tě naučí." Usmála se. "Profesor Brumbál chtěl po mě jednu knihu, musím se za ním stavit, pak bysme si mohli ještě třeba popovídat, jestli budeš chtít."
Harry kývl a opět se pokusil přečíst název knihy. Susan se usmála a šeptem pronesla: "Mysterium humane sententia. Zatím ahoj." Otočila se a vyšla ze dveří.
Harry se zamyslel nad tím, jestli už to někde neslyšel nebo neviděl. Na nic si ale nevzpomínal. Chtěl se u jídla Susan zeptat, jestli by s ním nejela vlakem do Bradavic, až začne školní rok. Nějak k tomu nebyla příležitost a navíc si teď nebyl vůbec jistý, jestli ji doopravdy zná. Dříve se mu jevila jako vyplašená malá holka, ale teď mu to přišlo, jako by dospěla během několika hodin. Vypadala stále stejně, ale její chování a myšlení nabíralo jiný směr.
O hodinu později
Po rozhovoru se slečnou Liebhaber si profesor Brumbál mnul vous a usilovně přemýšlel. Zavolal si profesora Snapea, protože to, co mu již řečená dívka přinesla, by ho jistě zajímalo. V té knize, co ležela před ním na stole, stálo mnoho věcí, starých a podstatných věcí. Důležité historické události, které nebyly jinde zaznamenány a které by pro normální kouzelnickou populaci mohlo znamenat nepříjemné chvíle. V této knize bylo zaznamenáno několik fakt o vznešených kouzelnických rodech.
Usilovně přemýšlel nad tím, jak se Susan Liebhaber, jejíž rod byl také v knize zmíněn, dostala do truhly, která byla zapečetěna tolika kouzly. Předtím tvrdila, že neví, jak ji otevřít. Ať už si Brumbál tehdy, co se s ní prve setkal, myslel cokoliv, byl nucen své poznatky přehodnotit. Ta dívka se mu nyní zdála vyzrálejší než dříve a také vyrovnanější. Nitrobranu ovládala bravurně a tudíž, ač snažil se usilovně, byl nucen uznat, že nemá právo se jí dívat do jejích myšlenek.
Severu Snape dorazil do ředitelny, zaklepal a po vyzvání vešel do místnosti. Brumbál ho přivítal vědoucím pohledem a pozval ho dále. "Opravdu chcete znát pravdu o původu Lily?" Snape se zatvářil, jako by mu explodovala laboratoř a bez cirátů odpověděl. "Přeci víte, že to je to jediné po čem momentálně toužím. Jenže nemáme tu knihu, kde se o jejím rodu píše a Lily je bohužel…mrtvá. Nevím tedy, jak bychom mohli udělat v této záležitosti nějaký pokrok."
Brumbál pokýval hlavou a musel uznat, že ještě před hodinou si myslel totéž. "Slečna Liebhaber mi dnes přinesla jednu knihu. Neprozradila mi, jak se dostala do své truhly ani jaké poklady jsou v ní ukryty, ale to nepřísluší mému sluchu ani vědomí." Na malou chvíli se odmlčel. "Do té knihy jsem nahlédl a zběžně ji prošel. Informace v ní zapsané jsou velmi cenné a mohu-li použít to slovo, tak i nebezpečné, sám pochopíte, až si to přečtete."
Snape ho pozorně poslouchal, to co slyšel, ho trochu mátlo. "Jak se jmenuje ta kniha?"
Albus Brumbál, vážený ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích, se usmál. "Ptáte se na to, na co již znáte odpověď? Ale budiž tedy. Název této knihy je Mysterium humane sententia." Snape se nadechl a pousmál, ale přesto mu mráz přeběhl po zádech, tak jak již dlouho ne. Otevíral ústa k tomu, aby požádal ředitele o zapůjčení na několik dnů, aby si to mohl přečíst o samotě a navíc v klidu. Brumbál přesto zatřásl hlavou. "Severusi, nemuhu vám ji zapůjčit na dobu, o kterou se mě chystáte požádat. Slečna Liebhaber je velmi přesvědčivá a zapůjčila ji do mých rukou a výslovně mě požádala, abych ji nevynášel z této místnosti. Vy jste výjimka, kterou udělala, jen ji nesmíte odnést."
Snape se pohrdavě ušklíbl, má na dosah knihu, která může odhalit tajemství rodiny jeho milé a jeho syna, přesto ji nesmí prozkoumat, tak jak by chtěl. "Budete poslouchat třináctiletou holku? Ale…"
Brumbál kývl. "Ano, já své žáky poslouchám a této dívce splním její výslovné přání." Řekl důrazně. "Nezapomínejte, že nebýt její pomoci, tuto knihu bychom nikdy nezískali. Máme ji jenom zapůjčenou. Nezapomínejte na to, že tato kniha patří do rukou rodiny Liebhaber a Susan je poslední dědička. A věřím tomu, že má své způsoby jak zjistit, jak se s knihou nakládá." Vstal a než opustil ředitelnu, pronesl tiše: "Máte času, kolik budete potřebovat. Nechám vás, tu chvíli samotného, musím si něco zařídit."
Harry šel za Susan, slíbila, že přijde, ale nepřišla, a tak šel za ní. Nějak se neobtěžoval s klepáním, měla nedovřené dveře. Vešel, a když ji chtěl oslovit, slova mu uvízla na jazyku. Susan rovnala knihy ve své truhle, ale aniž by se jich dotkla. Stála dva metry od ní a jen je usměrňovala mírnými pohyby rukou. Vycítila Harryho přítomnost, a aniž by na něj pohlédla, řekla: "Od kdy se neklepe?" Dokončila rovnání, přistoupila k truhle, která se sama uzavřela a přejela po ní rukou zalitou zářivým světlem. Truhla byla uzamčena.
"Co… Já…promiň. Myslel sem, že…" Harry byl dokonale mimo.
"Jo, to si myslí všichni. Ovládám svoji moc lépe, než si všichni myslí." Všimla si otevřených dveří, které pohybem ruky a nevyřčeným kouzlem zabouchla. "Co myslíš, promluvíme si?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama