10. Bradavice 1.část

1. listopadu 2008 v 19:28 | Sallema |  Vzpomínka
Kapitolka od Viny, další na řadě jsem byla já. Tak si kapitolku vychutnejte a nezapomeňte zanechat komentář. A jelikož je kapča dlouhá je rozdělená na dvě části.

Brumbál vystoupil v hale svatého Munga z krbu a zamířil rovnou do třetího patra, kde měly děti pokoj. Cestou ho všichni uctivě zdravili a dokonce i mladá sestřička, které dělal ještě nedávno ředitele, byla mírně z jeho přítomnosti vykolejená, ale po jeho úsměvu se dál věnovala své práci.
Brumbál zaklepal a vstoupil. Nečekal ani na vyzvání, protože slyšel z pokoje smích. Našel oba, jak si o něčem povídají. Když si ho všimli, tak oba naráz pozdravili.
"Dobrý den profesore," Susan ho poznala z Harryho vyprávění. Vydal jako dědeček z pohádek. Úsměv a jiskřičky v očích. Přesně takový jak si ho představovala, prostě děda.
"Taky vám přeji dobrý den. Potřeboval bych si s oběma promluvit. Jestli se na to cítíte." Usmál se a vyčaroval si mezi oběma postelemi pohodlné křeslo, tak aby na oba viděl a oni viděli na něho.
Harry a Susan se na sebe podívali. Věděli, že má přijít, ale že tu bude během půl hodiny, je ani nenapadlo. Nepředpokládali, že tu bude tak brzo.
"První bych projednal, jak to bude ve škole." Promluvil po chvíli ticha Brumbál.
"Budete mít oba soukromé pokoje v nepoužívané části školy. Denně budete muset chodit na prohlídku k madam Pomfreyové, bradavické ošetřovatelce," Harry a Susan měli spoustu otázek. Brumbál si toho byl vědom.
"Pane profesore, jak mě odtud chcete dostat?" zeptala se Susan na otázku, která ji trápila nejvíc.
"Nebojte se slečno Liebhaber, madam Pomfreyová je velice výborná lékouzelnice." Usmál se na dívku Brumbál.
"Susan, pane profesore." Usmála se na svého ředitele.
"Dobrá Susan. Dále budete mít upravený rozvrh, aby vás moc nevyčerpalo učení a naučila se všechno postupně od začátku." Usmál se Brumbál na Susan.
"Pane profesore," ozval se Harry a upoutal na sebe pozornost "a co bude se mnou. Proč budu mít taky samostatný pokoj?" ozval se Harry.
"Harry stejně jako Susan, prozatím nevíme, jestli jste úplně v pořádku. Oba potřebujete, aby jste měli klid, učit se budete taky v soukromí," usmál se na oba Brumbál.
"Teď bych potřeboval Susan s vámi probrat věci, co se týkají vašeho studia. V první řadě vás seznámím s řádem, pokud vás už neseznámil tady Harry." Podíval se Brumbál přes své půlměsíčkové brýle na Harryho.
"Už jsem jí něco říkal," usmál se na Brumbála chlapec.
"Takže tuto věc už máme vyřešenou. Další věc je, že mi musíte podepsat přihlášku." Podal jí pergameny, které si Susan rychle přečetla.
"Pane profesore, vy jste můj dočasný poručník?" hleděla vyjeveně na pergament.
"Ano Susan, jinak by jsem za vás nesměl vzít odpovědnost. Dokud se to nevyřeší s vaším poručníkem," usmál se Brumbál a pak pokračoval.
"Oba půjdete s profesorkou McGonagallovou a profesorem Snapeem na příčnou ulici, ale to až za pár dní. První se musíte ubytovat a odpočinout si. Susan vy ještě budete muset být zařazena, stejně jako Harry." Podíval se na ně a viděl, jak jsou nadšení.
"Proč já pane profesore." Přerušil Harry neomaleně Brumbála.
"Harry myslím, že to je jasné. Máš novou podobu a dokonce i jméno." Usmál se na něj Brumbál.
"Jméno, jaké jméno." Zapojila se i Susan. Harry si jenom povzdechl.
"Pak ti to vysvětlím, až budeme v Bradavicích." Řekl těžce Harry. Susan se v tom dál nepitvala. Věřila mu, že až bude chtít tak jí to řekne.
"Tak na úvod by to snad bylo vše. Teď se půjdu domluvit s vaším ošetřujícím léčitelem Forestinem." Zvedl se Brumbál a odešel z pokoje. I když měli hodně oba otázek mlčeli.
"Pane Forestine, smím na okamžik?" zaklepal na kancelář Brumbál, vedle pokoje 22.
"Jistě profesore Brumbále, co vás sem přivádí," podali si navzájem ruku.
"Mluvil jsem už s ředitelem Davisem. Domluvili jsme se, že vezmu do své péče, slečnu Liebhaber a pana Pottera. Popy Pomfreyová je dosti kvalifikovaná, aby se mohla o ty dva postarat." Lékouzelník na něj hleděl jak na zjevení, nikdy neměl rád, když ho obcházely pokud se jednalo o jeho pacienty.
"Moment pane profesore, ale to takto nejde." Snažil se něco namítnout.
"Takže dobrý Karel opět zapomněl něco vyřídit." Usmál se přívětivě Brumbál.
"Asi ano." Zatvářil se mírně šokovaně léčitel.
"Takže Vám všechno vysvětlím.…" po hodině Brumbál vyšel z kanceláře léčitele a usmíval se.
Léčitel sice nebyl moc nadšený, ale i on usoudil, že to pro obě děti bude lepší, hlavně pro Susan, která je tu už sedm let. Oba muži vešli do pokoje č. 22 a oba mladí pacienti se na ně podívali a při tom se vesele smáli. Nevěděli, jestli je teda pustí nebo ne. Susan si zhluboka povzdechla. Takže tu budu trčet dál. Bylo jí do pláče a Brumbál to na ní poznal.
"Jestli dovolíte, jak ty Susan tak Harry, sbalím vám všechny věci a mezi tím se můžete jít převléct. Pak se přesuneme od Bradavic. Tady máte věci." Usmál se na oba Brumbál a mávl hůlkou. Oba rychle, no jak jim to dovolovali síly, vyskočili z postele a hnali se každý ke své hromádce oblečení, která se objevila na stole. Brumbálovi netrvalo ani vteřinu a už měl jejich věci sbalené a poslané do Bradavic.
Obě děti se mezi tím snažili podle jejich možností obléct. Susan už tolik let neměla na sobě nic jiného než jenom pyžamo. Od Brumbála měla krásné modré šaty. Chvíli jí trvalo, než se do nich dostala. Přece jenom v tom neměla praxi. Pak ale nastal další problém, a to jak je zapnout. No nic pomyslela si a vyšla z koupelny.
"Ehm … pane řediteli, mohl byste mi ty šaty zapnout?" zeptala se nesměle. Oba muži, jak Brumbál tak léčitel se ni otočil. Zrovna vedli jakýsi rozhovor. Chvíli se nic nedělo a jenom si ji měřili pohledem.
Teda, opravdu jí to moc sluší. Pomyslel si léčitel.
"Jistě Susan. Otočte se," Susan se otočila a Brumbál ji zapnul vzadu zip.
"Moc Vám to Susan sluší, takže jestli jste oba připraveni, tady máte ještě pláště, aby jste se nenachladili," usmál se Brumbál a ukázala na dva tmavomodré cestovní pláště s velkými kápěmi.
Brumbál jako gentleman pomohl Susan do pláště, léčitel zase Harrymu, protože mu to ještě moc nešlo.
"Dejte si kápě na hlavu, abychom neudělali velký rozruch," umál se znova Brumbál a vydal se na cestu. Obě děti šly za ním. Susan už tak dlouho tudy nešla. Vlastně ani jednou za posledních 7 let. Užívala si to, stejně jako Harry.
Došli až do haly a tam se Brumbál zastavil.
"Susan, jistě jste už někdy cestovala letaxem, nemýlím-li se," oslovil dívku.
"Ano jednou."
"To je dobře, takže řeknete: Bradavice - ředitelna a půjdete první, pak Harry a nakonec já. Bude tam čekat madam Pomfreyová a profesorka McGonagallová, kdyby se vám náhodou po cestě udělalo špatně," vysvětlil jim Brumbál. Oba mlčky přikývli a postupně se odletaxovali do Bradavic.
Obě děti nervózně stály vedle krbu a čekaly na Brumbála. Zatímco obě ženy seděly v pohodlných křeslech a mlčely.
Plameny znovu zezelenaly a pak vystoupil z krbu Brumbál. Rukou pokynul dětem, aby se posadily do dvou ze tří křesel, které ještě nebyly obsazeny. Brumbál se taky do jednoho posadil.
"Minervo, Popy, rád bych vám představil slečnu Susan Liebhaber a pana Harryho Pottera jistě znáte, ale prosím nedivte se. Oba si sundejte prosím pláště." Pokynul dětem Brumbál.
Oba si roztřeseně sundali pláště. Ženy mírně pootevřely pusu, když uviděly Harryho.
"Albusi, ale vždyť on vypadá jak…" Minerva to nedokázala vysvětlit.
"Ano, vypadá jako já, protože je to můj syn," ozval se ode dveří ledový hlas, až sebou všichni mimo Brumbála trhli. Harry sklopil pohled k podlaze a zrovna ho moc začal zajímat vzorek na koberci. Susan těkala pohledem, ale nic neříkala.
"To ale není možné," vzpamatovala se první madame Pomfreyová.
"Jak vidíte Popy je to možné," utrousil ledově a přejel všechny tvrdým pohledem až se nakonec zastavil u Harryho.
"Takže, můžeme přistoupit k zařazování?" optal se mile Brumbál, aby předešel dalším otázkám a pokračoval jako by tu před chvílí nikdo nic neřekl. Minerva přistrčila rychle stoličku a vyzvala Susan aby se na ni posadila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama