2.Setkání

8. září 2008 v 17:43 | Sallema |  Je to skutečnost
Dál

Je 22.3.
Křičím. Nemohu to vydržet. Proč se to stalo zrovna mě? Pořád se ptám, proč to udělala? Jak to mám říct ostatním a hlavně Martinovi? Jak to mám udělat? Vždyť pro něj tolik znamenala a nejen pro něj. Seděla jsem a nevěděla, co dělat. Plakala jsem a vzpomínala na dobu, kdy bylo všechno v pořádku. Vždyť ještě minulý týden jsme byli společně na horách. V tu dobu ještě žila a byla šťastná. Nechápu, proč se toto stalo, ale asi si to přál osud. Osud, který je u některých nemilosrdný a u jiného zase velice lehký. Dnes jsme měli jít do kina, ale já to budu muset říct. Musím, ale nechci, to není poprvé, co budu muset říct někomu, že někdo zemřel. Pamatuji si, jak jsem říkala mamce, že její bratr i s rodinou zemřel.
Už musím jít. Musím se chystat. Jsem tu už jenom já a ti dva. Nemám zájem se nějak upravovat. Je mi zle. Zle z toho, co se děje. Jsem jiná, a proto některé lidi chápu a jiné ne. Jdu pomalu, ale jistě. Chci to mít za sebou, abych se o tuto smutnou věc mohla podělit s ostatními.
Jsme tady a oba čekají. Myslí si, že přijdeme obě. Martin i Peťa , ale já váhám. Zatím si mě nevšimli. Váhám, ale nakonec jdu k nim. Obejmu Peťu a ten se na mě podívá a vím na, co se mě ptá. Já jen kývnu hlavou a Martin nechápe, o co se jedná, ale jakmile se mi podívá do očí a uvidí v nich slzy, tak pochopí co se děje. Rozhodnu, že půjdeme jinam, někam, kde budeme mít klid si všechno vyříkat.
"Pojďme k tobě Peťo. Musím vám toho hodně říct," řeknu rozhodným hlasem, kterým jsem dříve nemluvila, oni přikývnou a jdeme směrem na Kamenec, kde bydlí moje láska. Jdeme potichu až k Peťovi domů. Musím to někomu říct, abych se z toho vzpamatovala, ale tím, co řeknu, přivodím šok někomu jinému.
"Co je s Čerdou?" zeptal se Martin a já váhala s odpovědí.
"Včera mi volala, že to nezvládá a já ji našla s injekcí heroinu v ruce, kdybych přišla o chvíli později tak se zabila. Šly jsme ke mně domů a povídaly si o vás, plánech do budoucna a potom jsme šly spát. Ráno jsem ji našla v koupelně mrtvou. Netušila jsem, že měla ty injekce dvě. Nakonec si píchla velkou dávku, ale napsala dopis. Našla jsem ji pozdě a v ruce měla pouze tento dopis, který je věnován všem třem, ještě jsem ho nečetla," řekla jsem a po tváři mi stékaly pramínky slz, které nešly zastavit. Vlastně tekly nám všem, protože všichni věděli, co pro koho znamenala. Oba věděli, že to já ji zbavila závislosti na droze, jen díky mě a Martinovi se nedostala na scestí, které mohlo hrozit každému, kdo někdy spadl do drog. Věděli, že ta holka, o které mluvíme, se mnou vyrůstala už od mala, byly jsme jako sestry.
"Martin, je mi to moc líto. Hlavně to že jsem jí v tom nezabránila," řekla jsem mu s pláčem a objala jej. Vždyť jsem ho znala od mala. Před kamarády si hrál na drsňáka, ale jinak byl docela citlivý. On mi objetí oplatil, ale potom mě objal opět Peťa. Celý svět zmizel a byl tu jen a jen náš smutek, který nás tři bude provázet celý život.
"Já vím Niko. Pro nás všechny to znamená mnoho. Já ji miloval jako nikdo, Peťa ji chránil tak jako tebe a ty jsi byla jako její sestra, která dělala práci nás obou," řekl Martin a mě se mezitím snažil uklidnit Peťa, protože věděl o mě všechno. Věděl i to, co Martin a nikdo jiný ne.
"Mám její dopis na rozloučenou. Mám ho přečíst?" zeptám se.
"Přečti jej, ať víme proč, to udělala," odpoví mi oba najednou. Já rozevřu obálku a rozložím dopis, který o chvíli později budu číst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama